Vzpomínám si. Tatínek a jeho Flexareta. Rodinné fotografie velikosti 6 × 6 cm. Album fotek, do kterého tatínek první dva roky poctivě nalepoval a bílou tužkou úhledně popisoval obrázky svého prvního dítěte. Moje fotky, fotky mé maminky a babičky s dědou. To album mám doma. Ten fotoaparát taky, ale to předbíhám. Tehdy mi ho do ruky ještě nepůjčil. Byl jsem malý Jindra, tomu do ruky takové věci nepatřily, a on byl velký Jindra. Někdy v osmé třídě jsem si za ušetřené peníze, od babiček, od strejčků a tetiček, za brigádu při selekci brambor, koupil fotoaparát Vilia-auto. Stál čtyři sta korun československých. Čtyři časy, tři clony. Mráček, sluníčko a něco mezi tím. To byl úplný začátek. V té době spolužáci Jaromír a Milan vyvolávali fotografie v temné komoře Jaromírova tatínka. Temná komora byla na jejich půdě, pod střechou, byla malá, v létě tam byl hic a v zimě v ní mrzlo a kamarádi mne nechtěli zasvětit do tajů fotografické alchymie. Možná, ale to mne napadá až teď, proto, že bychom se do té komory tři vůbec nevešli. Možná takhle nevinně to začalo, to byl ten základní impuls. Musím na to přijít sám. Musím jim to „natřít“ .

Když jsem si na kamarády stěžoval, tatínek mimoděk poznamenal, že mají temnou komoru v práci a že by možná šlo…

Takže další intenzivní vzpomínka. Ve starém dřevěném „kasárenském“ domě byla temná komora. A v ní Magnitarus 13 × 18 a Magnifax II a odměrné válce, misky, vývojnice, červené světlo a tma a vůně. A už to vlastně ani nešlo zastavit. Koupil jsem si Zenit E a teleobjektiv Pentacon 4/200. Zhltal fotografické knihy Slávy Štochla, Karla Hájka, Jana Rysa, Jaroslava Holečka a byl ze mne lovec beze zbraní. Byl ze mne fotograf. Pak jsem objevil Jana Ságla, Tarase Kuščinského a nebylo úniku.

Svou vlastní temnou komoru jsem si zařídil pod schody v průjezdu domu u babičky v Telči. V té době to bylo odkladiště všeho. Nebyla tam elektrika, ani voda, v létě tam bylo příjemně, v zimě mráz, ale po zalepení všech škvír v dřevěných schodech a zatemnění malého okýnka tam byla tma. Moje temná komora. Měl jsem tam rádio a trávil jsem v ní hodiny, desítky, stovky hodin. A fotil jsem. Četl jsem knihy o focení. Časopisy. Fotky jsem posílal na soutěže, vystavoval. Na střední škole. I na vysoké.

A potom mi tatínek dal svůj Flexaret automat. Od té doby jsem nemohl být malý Jindra. Obrazně i doslova. Dokoupil jsem k němu filtry, flexpár (předsádkové čočky), vložku na kinofilm. Fotil jsem na diapozitivy, film Scotch 3M. Třeba podbílek šupinatý v zámecké zahradě v Telči…

Sám pro sebe bych své fotografování zařadil do kategorie „deník“. Svůj deník si fotím. Fotografie mi umožňuje přenést se v čase. Když je mi těžko, tak mi pomůže najít se v sobě. Když jsem šťastný, tak se pokouším to své „štěstí“ uskladnit do obrázků, aby bylo k použití v dobách horších.

Fotografování je pro mne jistící skobou, drobečkem na cestě, kdybych zabloudil.